100 let české neurologické kliniky Univerzity Karlovy Osudy českých a německých neurologů v Praze v letech 1938–1945

Overview

Období let 1938–1945 představovalo zásadní předěl v historii Československa i Karlovy univerzity v Praze. Tato práce na základě archivních pramenů, dobových dokumentů a osobních vzpomínek rekonstruuje osudy lékařů české neurologické a německé psychiatricko-neurologické kliniky, se zvláštním zřetelem k rasové perzekuci. Již na podzim 1938 narušila provoz německé kliniky mnichovská krize, po níž následovaly nucené odchody lékařů židovského původu. Většina z nich byla později deportována do koncentračních táborů, z nichž se vrátili jen nemnozí. Protižidovská opatření ještě před vznikem Protektorátu Čechy a Morava zasáhla také českou univerzitu a ovlivnila osudy lékařů spojených s českou neurologickou klinikou. Její akademickou činnost pak přerušilo uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939. Za německé okupace se někteří pracovníci české kliniky zapojili do odboje, zatímco personální situaci německé kliniky významně ovlivňovaly odvody lékařů do Wehrmachtu. Květen 1945 přinesl zánik Německé univerzity a její psychiatricko-neurologické kliniky a otevřel novou etapu vývoje české neurologie.

Klíčová slova:

druhá světová válka – Univerzita Karlova – dějiny neurologie – Německá univerzita v Praze – holocaust – rasová perzekuce

Úvod

V předchozích článcích z letošní historické série jsme sledovali budování české neurologické kliniky pod vedením Ladislava Haškovce a Kamila Hennera i vývoj pražské německé psychiatricko-neurologické (dále jen neurologické) kliniky do roku 1938, poznamenaného tragickou smrtí jejího přednosty Eduarda Gampera [1–3]. Následujících sedm let zásadně proměnilo nejen činnost obou klinik, ale především životní a profesní osudy jejich lékařů. Mnichovská krize, protižidovská opatření, okupace, a nakonec události května 1945 přinesly nucené odchody, přerušení akademických kariér, emigrace i osobní tragédie.

 

Mnichovská krize a druhá republika

Německá univerzita na podzim 1938

Podzim roku 1938 se stal zásadním předělem nejen v politických dějinách Československa, ale i ve veřejném životě, včetně české a německé univerzity a jejich lékařských fakult. V reakci na stupňující se Hitlerovy požadavky vyhlásila československá vláda dne 23. září 1938 všeobecnou mobilizaci. Během několika dnů byl do zbraně povolán více než milion mužů a armáda zaujala obranná postavení. Všeobecná mobilizace se týkala všech československých občanů podléhajících branné povinnosti, tedy i zdravotníků a univerzitních učitelů české i německé národnosti.

Postoje německých lékařů k této povinnosti nebyly jednotné. Někteří přijali povolání do Československé armády jako svou zákonnou povinnost či dokonce jako možnost vyjádřit nesouhlas s nároky nacistického Německa, zatímco jiní se službě snažili vyhnout. Vedle národnostně a politicky odůvodněného odporu ke službě v československé armádě hrály podle dochovaných deníkových záznamů roli také obavy o vlastní bezpečnost. Z Německé univerzity v Praze (od září 1939 přejmenována na Německou Karlovu univerzitu) (dále jen Německá univerzita) tak v září 1938 uprchla přibližně polovina profesorského sboru, nejčastěji do Vídně nebo do Bavorska [4]. Uprchlíkům však nebylo umožněno jednoduše nastoupit na tamní univerzity a Říšský svaz docentů je navíc upozorňoval na jejich povinnost podílet se na obraně německých zájmů, např. zapojením do Sudetendeutsches Freikorps (Sudetoněmeckého dobrovolného sboru) [4].

Tyto odchody měly bezprostřední dopad na univerzitní výuku i klinický provoz. Personální oslabení se výrazně projevilo také na německé neurologické klinice. Přesné seznamy lékařů, kteří odešli a kteří naopak zůstali na svých místech, nejsou k dispozici. Rozsah výpadku personálu však nepřímo dokládá skutečnost, že péči o německé pacienty musela dočasně (od 26. září do 31. října 1938) převzít česká neurologická klinika [5,6].

Nejpodrobnější informace o tomto období máme od Antona Leischnera (1908–2010), žáka Eduarda Gampera. Pocházel ze Sudet, podobně jako řada dalších lékařů na klinice. Ve svých vzpomínkách publikovaných v roce 2004 popsal události podzimu 1938 takto: „Po léta jsem si vždycky bral dovolenou v září, protože letní vedra už skončila, počasí bylo obvykle příznivější pro cestování, a především jsem si mohl na pár týdnů odpočinout ve své krásné vlasti od shonu a ruchu roku. … V Zuckmantel (Zlaté Hory) jsem dostal naléhavý dopis od Dr. Girschecka z Troppau (Opavy). Tento lékař, který byl po mnoho let asistentem na pražské psychiatricko-neurologické klinice, se od té doby etabloval jako neurolog v Opavě. Jelikož čeští lékaři a část českého ošetřovatelského personálu opavský ústav opustili, byl německými úřady jmenován novým ředitelem Dr. Girscheck. Musel převzít ústav se stovkami psychotických pacientů a žádným vedoucím personálem. Dr. Girscheck mě naléhavě požádal o pomoc. Protože mi zbývaly ještě tři týdny dovolené, okamžitě jsem jel do Opavy a nabídl mu svou pomoc.“ [7]. Počátkem listopadu 1938 zastihl Leischnera v Opavě dopis primáře pražské kliniky Friedricha Gretzmachera (1905–?) s upozorněním, že jeho dovolená skončila a pokud se ihned nevrátí, jeho místo bude obsazeno. Leischner zvolil po krátkém váhání návrat. Ve svém životopise sepsaném pro účely habilitace v roce 1942 však Leischner podal odlišný popis těchto událostí: „15. září 1938 jsem opustil Prahu, protože jsem očekával, že budu povolán jako záložní důstojník do československé armády, a hlásil jsem se u Vojenské zpravodajské služby v Neisse Oberschlesien (dnes Nysa, Polsko) u Wehrmachtu. Po krátké době v přidělovací komisi jsem byl vyslán jako inspektor do sudetoněmeckého uprchlického tábora a krátce poté jako inspektor do sudetoněmeckého Freikorpsu, k němuž jsem náležel až do jeho rozpuštění. Poté jsem se podílel na reorganizaci Zemského léčebného a ošetřovatelského ústavu v Opavě (dnes Psychiatrická léčebna Opava), který byl opuštěn českým personálem.“ [8]. Obě Leischnerovy verze se tedy v podstatných bodech rozcházejí. Rozdílná doba vzniku a účel obou zápisů jsou zřejmě pro jejich rozpory dostatečným vysvětlením.

Jiným případem byl asistent kliniky Josef Wartha (1910–?), který absolvoval v době mnichovské krize prezenční vojenskou službu v československé armádě a řádně ji dokončil 1. října 1938. V Bundesarchivu (Spolkovém archivu) v Berlíně se zachoval dokument, v němž Wartha žádá o započtení této vojenské služby při stanovení služného ve Wehrmachtu; jeho žádosti –⁠ asi celkem pochopitelně –⁠ nebylo vyhověno [9].

Důsledky zářijové krize se na Německé univerzitě projevovaly ještě několik měsíců. Část akademiků, kteří během krize odešli, se po podpisu Mnichovské dohody vracela jen neochotně a se zpožděním. Ještě větším zásahem do chodu univerzitních ústavů a klinik však bylo rasově motivované odstraňování židovských vyučujících, které vedlo ke ztrátě přibližně jedné třetiny personálu [10,11]. Běžný chod německé univerzity tím byl výrazně narušen; zahájení zimního semestru 1938/1939 bylo odloženo a výuka začala až 11. ledna 1939 [4].

 

Protižidovská opatření na německé univerzitě

Akademická obec německé univerzity byla v době první republiky značně různorodá. Vedle akademiků židovského původu zde působili stoupenci německého nacionalismu a později nacismu, jejich političtí odpůrci i akademici loajální k Československé republice. Proces vytlačování židovských pedagogů a studentů začal již na podzim 1938, ještě před formálním zavedením protižidovských opatření. Dělo se tak převážně formou rezignací, odchodů na vlastní žádost nebo jiného formálně dobrovolného ukončení působení [11,12]. Zpráva rektora Německé Karlovy univerzity za školní rok 1938/39 uvádí: „Ve skutečnosti byly tyto otázky (pozn. myšleno odstranění židovských vyučujících) stejně jako odklizení neárijských studentů ze studia na naší univerzitě s pomocí děkanů, Svazu docentů a Svazu studentů vyřešeny již dříve, tedy dlouho předtím, než politický převrat v březnu vedl k vytvoření Protektorátu.“ [13]. Celkem muselo německou lékařskou fakultu na základě rasových kritérií opustit 58 pedagogů, neobsazeno zůstalo 14 kateder [4,11].

Německou neurologickou kliniku podle vzpomínek Antona Leischnera opustili židovští kolegové již před listopadem 1938: „Když jsem se vrátil do Prahy, na klinice se toho hodně změnilo. Především byli propuštěni židovští kolegové. To, že jsem v té době trávil letní prázdniny ve Slezsku, byla čirá náhoda. Pro mě to mělo tu výhodu, že jsem nemusel být na vlastní oči svědkem vyhoštění židů. Kromě nelidskosti to zjevně odporovalo dlouholetým tradicím kliniky. Loučení s některými osobami by pro mě bylo obtížné. To se týká zejména Roberta Kleina, který byl mým skutečným učitelem afázií.“ [7]. Personální situace kliniky se tím stala doslova kritickou: odejít muselo devět z deseti docentů a profesorů včetně zastupujícího přednosty Roberta Kleina [1]. Na počátku roku 1939 tedy klinice chyběl vedoucí katedry i většina vyučujících [14] (tab. 1).

Z lékařů kliniky se emigrovat spolu s manželkou a synem podařilo jen Robertu Kleinovi (1895–1960) [7]. V koncentračních táborech zahynuli čtyři němečtí neurologové: Oskar Fischer (1876–1942), Franz Theodor (František) Münzer (1895–1944), Otto Sittig (1886–1944) a Erwin (Ervín) Hirsch (1888–1944), který zahynul spolu s manželkou a 13letým synem [15,16] (obr. 1). Všichni, snad s výjimkou Oskara Fischera, se podle dokladů dochovaných v databázi obětí holocaustu mezi zimou 1938 a létem 1939 pokoušeli opustit republiku, nikomu z nich se to však nepodařilo [16].

Židovští uprchlíci ze Sudet navíc v říjnu 1938 čelili tlaku ze strany státních orgánů, které se je snažily vystěhovat zpět, tedy již na území Německa [17]. To byl i případ Erwina Hirsche, který ve svém odvolání proti výměru opuštění Prahy do 48 h mimo jiné uvedl: „… Jako sociální pracovník nikdy jsem se netajil svým nepřátelským smýšlením vůči představitelům strany sudetoněmecké. Kdybych se tam nyní měl vrátit, znamenalo by to pro mne nevyhnutelně útrapy a smrt, protože bych byl vydán do rukou lidem, kteří mne nenávidí a kteří mi vyhrožovali pomstou již za mého působení v Karlových Varech. …“ Hirsch nakonec v Praze směl zůstat a v listopadu 1942 byl odtud transportován do Terezína [16].

Další neurologové holocaust přežili. Bruno Fischer (1888–1972), vězněný v Terezíně a Osvětimi, však přišel o dospívajícího syna a bývalou manželku [16]. Maximilian Löwy (1875–1948) byl do Terezína deportován v květnu 1942 a zde se dožil osvobození. Patřil zde (na rozdíl např. od Oskara Fischera) mezi tzv. prominenty, což mu poskytovalo určitou ochranu před deportací do vyhlazovacích táborů [15]. Adalbert (Vojtěch) Kral (1903–1988), synovec M. Löwyho, byl do Terezína deportován v prosinci 1942. Spolu s manželkou, s níž pracoval ve zdravotní službě ghetta, a s matkou se zde dočkal osvobození. Po válce se vrátil do Prahy, v roce 1949 emigroval do Kanady [12].

 

Protižidovská opatření na české univerzitě

Podpisem Mnichovské dohody a odstoupením rozsáhlých pohraničních území Německu se otevřelo období druhé republiky, během něhož se začaly zásadně měnit poměry i na české univerzitě. Jedním z nejzávažnějších projevů tohoto vývoje bylo postupné zavádění protižidovských opatření.

Antisemitismus se stále více uplatňoval v politice i veřejném životě; židovskému obyvatelstvu byla vytýkána cizorodost v českém prostředí a neúměrné zastoupení v prestižních povoláních [18]. Postupně byla přijímána nařízení, která měnila právní rámec personálních poměrů ve státní správě. Vládní nařízení z 21. prosince 1938, účinné od 30. prosince, umožnilo rozsáhlejší zásahy do služebních poměrů veřejných zaměstnanců, zejména jejich předčasné penzionování [19]. Následující administrativní opatření již přímo směřovala k odstranění pracovníků židovského původu ze státní služby. Oběžník Ministerstva školství a národní osvěty (MŠANO) č. 18.516/39-III/3 ze dne 4. února 1939 sděloval: „…má býti učiněno opatření, aby ve všech státních úřadech (ústavech, podnicích, fondech a zařízeních) přestaly vykonávati činnou službu osoby židovského původu…“ [20] (obr. 2). Provedení těchto opatření pak zajistil výnos MŠANO č.j. 30.621/39-III.3, který nařídil propuštění všech pracovníků židovského původu k 28. únoru 1939 [21].

Na českých vysokých školách včetně Karlovy univerzity se tedy protižidovská opatření začala prosazovat již za druhé republiky, nikoli až po 15. březnu 1939, jak se někdy traduje. Konkrétní podobu důsledků opatření dokládá dochovaný osobní spis studenta české lékařské fakulty Bedřicha Drechslera (1915–2004), pozdějšího význačného neurologa a elektromyografisty Hennerovy kliniky, který na základě výše uvedeného výnosu obdržel výpověď ze svého místa demonstrátora fyziologického ústavu [22] (obr. 3).

Na české neurologické klinice není znám případ lékaře, který by byl propuštěn přímo na základě výše uvedeného výnosu. Lékaři židovského původu kliniku opouštěli již před jeho vydáním, formálně z různých důvodů, např. přechodem do soukromé praxe nebo na jiné pracoviště. Roland Schwarz (později si změnil jméno na Rudolf Černý) (1909–1981) na Hennerově klinice působil do 31. ledna 1938, poté odešel do Plzně, kde provozoval soukromou praxi [23]. Milada Steinová, provdaná Picková (1908–1944), byla asistentkou neurologické kliniky do 30. září 1938, dále o asistentské místo nežádala [24]. Jako poslední z kliniky odešla 28. února 1939 Edita Singerová, provdaná Hejlová (1909–1966), která dle archivního záznamu také „nežádala o prodloužení smlouvy“ [25]. Vzhledem k tehdejším okolnostem ovšem tento administrativní údaj sám o sobě nelze považovat za doklad dobrovolného odchodu.

 

Okupace a 2. světová válka

Německá klinika

Vznik Protektorátu nepřinesl německé neurologické klinice tak bezprostřední změnu jako předchozí odchod většiny jejích židovských akademiků. Německá univerzita však byla plně začleněna do říšského vysokoškolského systému a její další vývoj byl stále výrazněji určován nacistickou správou. Tomuto období a působení nového přednosty Kurta Albrechta (1894–1945) jsme se podrobně věnovali v dřívější práci [26]. Pro kliniku představovaly v dalších letech významný personální problém také odvody lékařů do Wehrmachtu; část z nich sloužila v lazaretech v Protektorátu či v říši, jiní byli povoláni na frontu. V roce 1939 byli asistenty německé kliniky téměř výhradně muži. Jedinou doloženou asistentkou byla Hedwig Horn (1907–?), která na klinice působila od roku 1932. Kurt Albrecht ji však nepovažoval za dostatečně perspektivní a proto na podzim 1940 odešla na místo primářky do Ústí nad Labem [27]. S postupem války pak na klinice lékařek přibývalo, i když ne na pozicích asistentek [28].

Zajímavý je osud Karla Brixe (1914–1978), který studoval lékařství na české univerzitě v Brně a zároveň tam působil jako houslista v komorních souborech. Medicínu dokončil v červenci 1939 na lékařské fakultě Německé univerzity v Praze a nastoupil na německou neurologickou kliniku. V roce 1943 mu nebyl povolen sňatek s Češkou a pro své vazby na české prostředí a údajné levicové postoje byl prověřován nacistickými bezpečnostními orgány. Vyšetřování skončilo bez obvinění a Brix na podzim 1944 s podporou prof. Albrechta získal asistentské místo [29]. Krátce nato byl odveden do Wehrmachtu, k lazaretnímu útvaru v Protektorátu [29]. O jeho další lékařské kariéře není nic známo, ale nově nalezené dokumenty ukazují, že po válce působil ve Vídni houslista Dr. Karl Brix stejného data narození, který se věnoval klasické hudbě a kulturní publicistice v levicových novinách [29–34].

Osobní vzpomínky na život na klinice za války a na jejím konci lze nalézt ve vzpomínkách Antona Leischnera [7]. O životech a případných poválečných osudech dalších lékařů kliniky se v archivech zachovalo jen minimum údajů. Známé informace shrnuje tab. 2.

Česká neurologická klinika

Druhá republika skončila v polovině března 1939 vyhlášením Slovenského štátu a Protektorátu Čechy a Morava. V této době došlo v souvislosti s rozpadem Československa k přesunům českých a slovenských neurologů. Jozef Černáček (1909–2006), který vystudoval v Praze a pracoval na Hennerově klinice, se na konci března 1939 vrátil jako slovenský státní příslušník zpět na Slovensko [35] a naopak z pobytu na Slovensku se vrátil do Prahy Miroslav Šercl (1908–1972).

Klinika se za okupace zapojila do odbojové činnosti, kterou ve své poválečné přednášce popsal Kamil Henner [36]. Její součástí bylo vystavování falešných lékařských posudků, které měly chránit Čechy před totálním nasazením nebo výkonem trestu. Zdeněk Macek (1913–2003), zaměstnaný na pracovním úřadě, se na této činnosti podílel pomocí předem smluvených hesel a šifer v lékařských nálezech. Podle vzpomínek Oldřicha Starého (1914–1983) byl Macek zároveň jedním z vedoucích pracovníků Lékařské skupiny při ÚV KSČ [37]. Starý ve svém textu popsal praktické provedení na příkladu typografa, kterého naučili klinické příznaky arachnoiditis v zadní jámě lební tak dobře, že dozorující německý neurolog podvod nerozpoznal. V roce 1941 byli dva z lékařů kliniky, Zdeněk Servít (1913–1986) a Zdeněk Miřatský (1913–1966) zatčeni a obžalováni z podpory rodin vězněných komunistů. Servít byl vězněn na Pankráci a později v Malé pevnosti v Terezíně [15]. Oba byli propuštěni až po intervenci německé ředitelky Sociálních ústavů Ludwigové v březnu 1942 [37].

V březnu 1939 na české neurologické klinice již nepracoval žádný lékař židovského původu. Dvěma z výše zmíněných Hennerových spolupracovníků, kteří z kliniky odešli před vznikem protektorátu, se před začátkem války podařilo emigrovat. Edita Singerová odešla v březnu 1939 do Velké Británie, odkud se po válce vrátila a krátce pracovala na klinice v roce 1951 [38]. Roland Schwarz (Rudolf Černý) se v řadách cizinecké legie účastnil bojů v Africe. Po válce se vrátil na kliniku a v roce 1948 odešel do Izraele [38,39]. Níže uvádíme osudy dalších neurologů židovského původu, kteří na kliniku nastoupili brzy po konci války.

Armín Scheer (později si změnil příjmení na Široký) (1911–1983), otoneurolog, po promoci v roce 1938 nastoupil vojenskou službu na Slovensku. Po předčasném propuštění pro protifašistické vystupování uprchl do Polska a odtud do Sovětského svazu. Zde vstoupil do jednotky gen. Ludvíka Svobody, s níž došel v roce 1945 až do Prahy [40].

Před nacistickým pronásledováním se podařilo uniknout také některým studentům medicíny, budoucím neurologům. Karel Lewit (1916–2014) odjel 13. března 1939 do Paříže, kde jako student pracoval na chirurgickém oddělení. Po vypuknutí války vstoupil do československých jednotek ve Francii a později odešel do Anglie. Po válce se vrátil do Československa, dokončil studium medicíny a nastoupil na Hennerovu kliniku [38,41].

Bedřich Roth (1919–1989) musel v roce 1939 přerušit studium medicíny v Praze a vrátit se jako slovenský státní příslušník na Slovensko, kde však mu nebylo dovoleno dále studovat. V roce 1941 nastoupil vojenskou službu u pracovního praporu určeného pro osoby židovského a romského původu. V srpnu 1942 zběhl a uprchl do Švýcarska, kde pokračoval ve studiu medicíny, které dokončil v roce 1946 v Paříži. Na Hennerovu kliniku nastoupil v roce 1949 [38].

Seznam neurologů vězněných v koncentračních táborech shrnuje tab. 1. Obětí holocaustu se stala Milada Steinová, provdaná Picková. Po odchodu z kliniky v září 1938 provozovala v Praze soukromou praxi, kterou však později musela z rasových důvodů ukončit. V červnu 1943 byla společně s manželem a dvouletým synem deportována do Terezína a v říjnu 1944 do Osvětimi, kde její stopa mizí [15,16,42] (obr. 1).

Holocaust přežila Eliška Klimková (později Klimková-Deutschová) (1906–1981). Narodila se jako Ella Folkmanová, její otec Isak Folkman (1858–1943) byl posledním rabínem v Heřmanově Městci [43]. Po promoci začala pracovat na neurologické klinice prof. Haškovce, od roku 1933 na neurologické klinice v Brně, odkud byla 17. března 1939 propuštěna z rasových důvodů. Její první manžel, antropolog Jaroslav Klimko (1903–1941), byl v roce 1941 popraven pro svou účast v odboji. V květnu 1942 byla deportována do koncentračního tábora v Terezíně, kde později pracovala jako ředitelka nemocnice. Osvobození se dočkala 9. května 1945 v Chrastavě, v koncentračních táborech však zahynuli její otec, matka i starší sestra s manželem [15]. Již 15. května 1945 nastoupila na Hennerovu kliniku, kde pracovala až do roku 1962 [38]. Jejím druhým manželem byl od roku 1948 Kurt Deutsch (1909–1991), který přežil holocaust jako jeden z mála libereckých židů [44]. Na konci 40. let byl zatčen a několik let vězněn za pomoc německým obyvatelům při obstarávání povolení k vystěhování do americké okupační zóny nebo do Rakouska [45].

Koncentračními tábory prošel i výše zmiňovaný student medicíny Bedřich Drechsler. V roce 1941 byl transportován do ghetta v Lodži, poté vězněn v koncentračních táborech Buchenwald, Osvětim a Dachau, kde se dožil osvobození [15]. V Osvětimi přišel o matku i mladšího bratra. Po dokončení studia v roce 1946 nastoupil na Hennerovu kliniku; v druhé polovině 60. let emigroval do Západního Německa. Další student medicíny, Jiří Stein (1920–1972) byl kvůli uzavření vysokých škol zaměstnán jako úředník. V roce 1944 byl deportován do pracovního tábora pro židovské míšence v Postoloprtech, kde se dožil konce války. Po válce dokončil studium medicíny a od roku 1949 až do své smrti pracoval na Hennerově klinice [38].

Pronásledování postihlo i další lékaře spojené s klinikou. Jiří Vítek (1901–1974) byl počátkem okupace sesazen z vedoucího místa v sanatoriu ve Vráži u Písku, patrně pro židovský původ své manželky MUDr. Lydie Vítkové roz. Movšenson (1903 Daugavpils –⁠ 1957 Praha). Vítek poté vedl neurologické oddělení fakultní polikliniky a podařilo se mu uchránit manželku před deportací do koncentračního tábora, její matka, bratr i švagrová však za holocaustu zahynuli [23,46].

Ivan Lesný (1914–2002) nesměl jako židovský míšenec od roku 1942 na základě vládního nařízení z dubna 1942 pracovat ve státní službě [47]. Jeho matka Milada rozená Krausová byla židovského původu, od roku 1942 vězněna v Terezíně, válku přežila. V roce 1944 Lesnému hrozilo zatčení a deportace do pracovního tábora. Vyhnul se mu útěkem do Českých Budějovic a dlouhodobým pobytem na infekčním oddělení, poté co mu primář naočkoval laboratorní tyfus [48].

 

Květen 1945: konec a počátek

Dne 5. května 1945 obsadily německou psychiatricko-neurologickou kliniku revoluční gardy. Přednosta kliniky a poslední rektor Německé univerzity Kurt Albrecht zemřel za ne zcela vyjasněných okolností pravděpodobně téhož dne dopoledne [26]. Osudy ostatních německých neurologů jsou doloženy jen částečně a neúplně. Z publikovaných vzpomínek je známý především osud Antona Leischnera. Ten byl s manželkou dětskou lékařkou Hildegard (1907–1977) a s dalšími německými občany internován ve Vinohradské sokolovně v Polské ulici a spolu s nimi byli jako lékařský doprovod na konci května 1945 „vysídleni“ do Německa [7]. Němečtí lékaři, kteří byli příslušníky Wehrmachtu, byli internováni v táborech podléhajících Rudé armádě, a někteří z nich deportováni do Sovětského Svazu [49]. Civilní lékaři, pokud neuprchli, byli zařazeni do pracovních táborů nebo do „odsunu“ [50].

Němečtí neurologové židovského původu, kteří přežili koncentrační tábory, mohli po válce zůstat v Československu, ale dlouhodobě zde žil pouze Bruno Fischer. Ostatní buď brzy zemřeli, nebo emigrovali. Historie německé neurologické kliniky se tím definitivně uzavřela. Česká neurologická klinika vykročila vstříc nové etapě své existence.

 

Poděkování

Autoři děkují Mgr. Andree Veverkové a prof. PetruSvobodnému z Archivu Univerzity Karlovy v Praze za laskavou pomoc při archivním výzkumu a zpřístupnění pramenných materiálů. Za doplnění informací o doc. MUDr. Bedřichu Rothovi autoři velmi děkují prof. MUDr. Janu Rothovi. Za ověření identity Karla Brixe ve Vídni autoři děkují Herbertu Rusinovi a dr. Manfredu Mugrauerovi, vědeckému sekretáři Společnosti Alfreda Klahra ve Vídni.

 

Grantová podpora

Práce byla podpořena výzkumným programemKarlovy univerzity: Cooperatio Neuroscience a projektem Všeobecné fakultní nemocnice v Praze MZ ČR-RVO VFN64165

 

Prohlášení o použití umělé inteligence

Při přípravě rukopisu byla generativní umělá inteligence využita zejména k dohledávání pramenů a vyhledávání v databázích, dále k dílčím jazykovým a stylistickým úpravám. Všechny zdroje byly autory ověřeny a za konečný obsah rukopisu nesou plnou odpovědnost.

 

Konflikt zájmů

Autoři prohlašují, že v souvislosti s tématem, zpracováním ani publikací tohoto rukopisu nemají žádný střet zájmů.