Spinální meningiomy –  92 pa­cientů operovaných na našem pracovišti


Spinal meningiomas –  92 patients operated at our department

Aim: Spinal meningiomas are the most com­mon primary spinal tumors. Our retrospective study describes the results of surgical treatment and compares them to foreign series. At the same time, it gives a brief overview of selected literature.

Materials and methods: The study includes 92 patients operated between years 1998 and 2018. Clinical symp­tomatology, age, gender, risk co-morbidities, spinal level, duration of symp­toms, radicality of resection, tumor recur­rences and complications as­sociated with treatment were evaluated.

Results: We encountered the dia­gnosis more often in women (81.5%). The average age was 64 years. Most meningiomas were located in the thoracic spine (79%), and the rest (21%) in the cervical spine. The most com­mon symp­tom was motor deficit dia­gnosed in 79% of cases. Sensation disorder (70%), sphincter dysfunction (10%) or local pain (4.3%) as a major symp­tom were less com­mon. Altogether 11% of the tumors were asymp­tomatic. The mean duration of symp­toms was 10 months. 92.3% of patients underwent radical resection. The mean fol­low-up was 36 months. Dur­­ing this period, we recorded tumor recur­rence in 8.7% of operated patients. 88% of symp­tomatic patients improved postoperatively, and 2% worsened. The rest remained clinical­ly unchanged.

Conclusion: The results of surgical treatment of spinal meningiomas are favorable. Although the rate of tumor recur­rence is low, regular and long-term fol­low-up of patients is es­sential for its early dia­gnosis.

The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study.

The Editorial Board declares that the manu­script met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers.

Keywords:

meningioma – spinal meningioma – surgery – outcome


Autoři: R. Voldřich;  D. Netuka;  V. Beneš
Působiště autorů: Neurochirurgická a neuroonkologická klinika 1. LF UK a ÚVN Praha
Vyšlo v časopise: Cesk Slov Neurol N 2019; 82(6): 664-669
Kategorie: Původní práce
doi: 10.14735/amcsnn2019664

Souhrn

Cíl: Spinální meningiomy jsou nejčastějším primárním spinálním tumorem. Naše retrospektivní studie popisuje výsledky chirurgické léčby, které porovnává se zahraničními sériemi. Současně tak podává i stručný přehled vybrané literatury.

Soubor a metodika: Práce zahrnuje 92 pa­cientů operovaných mezi roky 1998 až 2018. Hodnoceny byly klinická symp­tomatologie, věk, pohlaví, rizikové komorbidity, spinální etáž, délka trvání příznaků, radikalita resekce, výskyt recidiv nádoru a komplikace spojené s léčbou.

Výsledky: S dia­gnózou jsme se častěji setkali u žen (81,5 %). Průměrný věk byl 64 let. Většina meningiomů byla lokalizována v rozsahu hrudní páteře (79 %), zbytek (21 %) v páteři krční. Nejčastějším příznakem byl motorický deficit dia­gnostikovaný v 79 % případů. Méně často jsme zaznamenali poruchu čití (70 %), sfinkterů (10 %) či lokální bolest (4,3 %), jakožto hlavní symp­tom. Celkem 11 % tumorů bylo asymp­tomatických. Průměrná doba trvání příznaků byla 10 měsíců. Radikální resekci podstoupilo 92,3 % pa­cientů. Průměrná doba následného sledování byla 36 měsíců. Během tohoto období jsme zaznamenali recidivu u 8,7 % operovaných. U 88 % symp­tomatických pa­cientů došlo pooperačně ke zlepšení klinického stavu, u 2 % ke zhoršení. Zbytek zůstal klinicky neměn­ný.

Závěr: Výsledky chirurgické léčby spinálních meningiomů jsou příznivé. Ačkoli je procento výskytu recidiv tumoru nízké, pravidelné a dlouhodobé sledování pa­cientů pro jejich včasnou dia­gnózu je nezbytné.

Klíčová slova:

meningiom – spinální meningiom – operační léčba – výsledky

Úvod

Meningiomy jsou typicky benigní, pomalu rostoucí tumory, vycházející z buněk arachnoidey. Spinální meningiomy reprezentují podle různých studií 1,2– 12 % všech meningiomů a 25– 45 % všech primárních spinálních tumorů [1– 7]. Jsou tradičně popisovány jako intradurální, extramedulární léze a, přestože se vyskytují nejčastěji v oblasti hrudní páteře, setkat se s nimi můžeme v kterékoli spinální etáži [8]. Postihují především ženy mezi 50 a 80 lety, což je přisuzováno hlavně expresi hormonálních receptorů [9– 11]. Klasifikovat spinální meningiomy je možné podle celé řady kritérií. Prognosticky významné je rozdělení na základě stupně malignity, kde podle Světové zdravotnické organizace (World Health Organization; WHO) rozlišujeme tři stupně. Grade I zpravidla představuje více než 90 % tumorů [6]. Přestože stran topografické klasifikace není literatura jednotná, nejčastěji je popisována laterální či ventrolaterální poloha meningiomu vůči míše [12]. Terapeutickou metodou volby je radikální resekce.

Ačkoli články o spinálních meningiomech jsou v zahraničí poměrně četné, přehledy větších klinických sérií v české či slovenské literatuře chybí. Problematice intradurálních, extramedulárních tumorů se ve své minimonografii recentně věnují Moják et al [15]. V následujícím textu tak prezentujeme retrospektivní studii 92 pa­cientů operovaných na našem pracovišti v letech 1998– 2018.

Materiál a metodika

Naše série zahrnuje 92 pa­cientů operovaných pro dia­gnózu spinálního meningiomu na Neurochirurgické a neuroonkologické klinice 1. LF UK a ÚVN v Praze. Meningiomy kraniocervikálního přechodu s intrakraniální porcí tumoru a tumory bez histologického potvrzení byly vyřazeny. Všichni pa­cienti byli neurologicky vyšetřeni před operací a po ní, stejně jako během následujících kontrol. Klinická symp­tomatologie byla kvantifikována podle modifikované McCormickovy škály (Modified McCormick Scale; MMS) [13] (tab. 1). Tato stupnice sloužila i ke srovnání předoperačního a pooperačního stavu pa­cienta. Dále jsme hodnotili věk v době operace, pohlaví, rizikové komorbidity (zejména neurofibromatózu 2. typu a intrakraniální meningiomy), spinální etáž tumoru, délku trvání příznaků, radikalitu resekce podle Simpsonovy stupnice [14] (tab. 2) a výskyt recidivy nádorového růstu. Komplikace vedoucí k prodloužení hospitalizace pa­cienta, jako chirurgické, plicní, infekční, tromboembolické, kardiologické či urologické, byly rovněž zaznamenány.

Tab. 1. Modifikovaná McCormickova škála [13].
Modifikovaná McCormickova škála [13].

Tab. 2. Simpsonova stupnice [14].
Simpsonova stupnice [14].

Výsledky

Epidemiologie

Z 92 pa­cientů bylo 81,5 % (n = 75) žen. Průměrný věk v době operace byl 64 let a významně se nelišil v závislosti na pohlaví. Nejstaršímu pa­cientovi bylo v době operace 86 let, nejmladšímu pak 25 let. Všichni tři nejmladší pa­cienti operování ve věku 25, 29 a 34 let přitom byli současně dia­gnostikováni s neurofibromatózou 2. typu. Nejčastější výskyt tumoru byl v rozsahu hrudní páteře. Zde se nacházelo 79 % (n = 73) spinálních meningiomů, 85 % (n = 62) z těchto lézí bylo dia­gnostikováno u ženského pohlaví. Zbylých 21 % (n = 19) nádorů se nacházelo v oblasti krční páteře. Také zde převládal výskyt u žen (68 %; n = 13). Kromě uvedených tří pa­cientů s neurofibromatózou 2. typu mělo dalších šest pa­cientů nález intrakraniálních meningiomů. Vždy se jednalo o ženu, průměrný věk byl 66 let. Většina tumorů byla lokalizována intradurálně, extramedulárně (94,6 %; n=87). Bylo však nalezeno i pět expanzí se současným extra- i intradurálním rozložením (5,4 %; n = 5). Základní epidemiologická data a jejich vztah k výsledku operace jsou shrnuta v tab. 3.

Tab. 3. Základní epidemiologie souboru a vztah k výsledku operace.
Základní epidemiologie souboru a vztah k výsledku operace.
n – počet

Klinická symp­tomatologie

Nejčastějším klinickým příznakem byla porucha hybnosti končetin, zejména dolních. Byla dia­gnostikována v 79 % (n = 73) případů. Ve 22 % (n = 16) referované skupiny se přitom jednalo o samostatný příznak tumoru, ve zbylých 78 % (n = 57) byla porucha hybnosti pouze jedním ze symp­tomů. Poruchu čití (zejména parestézie, dysestézie, hypestézie) jsme zaznamenali u 70 % (n = 64) pa­cientů, u nichž v 11 % (n = 7) šlo o izolovaný projev nemoci, v 89 % (n = 57) se jednalo o jeden z více příznaků. Porucha sfinkterů byla dia­gnostikována u 10 % (n = 9) operovaných, nikdy se nejednalo o samostatný příznak. Lokální bolest, jakožto hlavní symp­tom vedoucí ke stanovení dia­gnózy, byla popsána u 4,3 % (n = 4), z nichž u 50 % (n = 2) byly zaznamenány i další příznaky. Celkem 11 % (n = 10) případů bylo zcela asymp­tomatických. Průměrná doba trvání příznaků před příjmem na naši kliniku byla 10 měsíců. Nejdelší časový interval mezi počátkem klinické symp­tomatologie a hospitalizací byl 5 let. Klinickou symp­tomatologii našeho souboru přehledně dokumentuje obr. 1. Klinický obraz souboru byl následně klasifikován podle MMS (tab. 1) do pěti stupňů. Stupeň I představovalo předoperačně 21 % (n = 19) pa­cientů, stupeň II 33 % (n = 30) pa­cientů, stupeň III 28 % (n = 26) pa­cientů, stupeň IV 14 % (n = 13) a stupeň V 4 % (n = 4) pa­cientů (obr. 2).

Klinická symptomatologie.<br>
Fig. 1. Clinical symptomatology
Obr. 1. Klinická symptomatologie.
Fig. 1. Clinical symptomatology

Klinická symptomatologie podle modifi kované McCormickovy škály před
operací.<br>
Fig. 2. Clinical symptomatology accoring to the modifi ed McCormick Scale before surgery.
Obr. 2. Klinická symptomatologie podle modifi kované McCormickovy škály před operací.
Fig. 2. Clinical symptomatology accoring to the modifi ed McCormick Scale before surgery.

Operace, pooperační výsledky, fol­low-up

Radikalita resekce byla hodnocena podle Simpsonovy stupnice [14] (tab. 2). Radikální resekce bylo dosaženo u 92,3 % (n = 85) pa­cientů. Simpson II resekce byla přitom na našem pracovišti výhradním chirurgickým postupem v případě radikálního vyjmutí nádoru. Subtotální resekce byla provedena u 7,6 % (n = 7) operovaných. Průměrná doba následného sledování pa­cientů byla 36 měsíců (od 1 do 204 měsíců). Během tohoto období byla u 8,7 % (n = 8) pa­cientů dia­gnostikována symp­tomatická recidiva růstu meningiomu, zbylých 91,3 % (n = 84) pa­cientů zůstalo do poslední kontroly pomocí MR bez recidivy. Z uvedených osmi pa­cientů čtyři (50 %) podstoupili iniciálně totální a čtyři (50 %) subtotální resekci, sedm (87,5 %) recidiv tumoru bylo při první operaci WHO grade I, jediná (12,5 %) WHO grade II. Z osmi pa­cientů s recidivou nádorového růstu byli čtyři (50 %) indikováni k jedné re­operaci, jeden (12,5 %) podstoupil reoperace tři, první dvě z nich však na jiném pracovišti. Zbylí tři (37,5 %) pa­cienti nebyli k opakovanému zákroku indikováni.

Z 10 asymp­tomatických pa­cientů nedošlo u žádného ke klinickému zhoršení. Všichni tedy zůstali na stupni I podle MMS. U symp­tomatických pa­cientů došlo k signifikantnímu zlepšení, tedy k posunu v uvedené škále směrem k nižšímu stupni, u 70 % (n = 57) pa­cientů, 28 % (n = 23) symp­tomatických pa­cientů zůstalo zařazeno ve stejném stupni, nicméně u 65 % (n = 15) z uvedených 23 pa­cientů došlo alespoň k částečnému zlepšení bez posunu v rámci užité škály. Z uvedeného plyne, že u 88 % (n = 72) symp­tomatických pa­cientů došlo po operaci k alespoň částečnému zlepšení klinického nálezu. U 2 % (n = 2) byl nález horší než před operací. Jeden se posunul ze stupně II do stupně III, druhý ze stupně I do stupně II. Uspokojivého klinického výsledku při poslední ambulantní kontrole, tedy MMS I a II, bylo dosaženo u 84 % (n = 77) pa­cientů. Stupeň III a IV se vyskytovaly u 16 % (n = 15) operovaných. U 33 % (n = 5) z nich došlo k částečnému zlepšení vč. posunu v rámci MMS, 60 % (n = 9) zůstalo klinicky stacionárních, 6,7 % (n = 1) se zhoršilo. Kritéria stupně V nesplňoval pooperačně žádný pa­cient. Zastoupení jednotlivých stupňů MMS před operací a po ní dokumentují obr. 2 a 3. S chirurgickou komplikací jsme se setkali u 23 % (n = 21) pa­cientů. Jednalo se zejména o epidurální hematom u 8,7 % (n = 8) a likvorovou pseudocystu rovněž u 8,7 % (n = 8) operovaných. Méně časté byly infekční komplikace 2 % (n = 2), malpozice laminektomie 1 % (n = 1), kyfotizace páteře 1 % (n = 1) či myelodurální srůsty 1 % (n = 1). Z uvedených byla nutná operační revize u 75 % (n = 6) epidurálních hematomů, 50 % (n = 4) likvorových pseudocyst, 100 % (n = 2) infekčních komplikací, malpozice laminektomie a mye­lodurálních srůstů.

Klinická symptomatologie podle modifi kované McCormickovy škály
po operaci.<br>
Fig. 3. Clinical symptomatology accoring to the modifi ed McCormick Scale after surgery.
Obr. 3. Klinická symptomatologie podle modifi kované McCormickovy škály po operaci.
Fig. 3. Clinical symptomatology accoring to the modifi ed McCormick Scale after surgery.

Diskuze

Spinální meningiomy představují nejčastější primární nádor spinální oblasti [4]. Terapeutickou metodou volby je radikální chirurgická resekce. Podle Namera et al [16] první úspěšnou operaci spinálního meningiomu provedl sir Victor Horsley roku 1887.

Typicky postihují ženy mezi 50 a 80 lety, což je přisuzováno především expresi hormonálních receptorů [9– 11]. Velká demografická studie Kshettryho et al [6] retrospektivně hodnotící 7 148 spinálních meningiomů v USA udává poměr pohlaví 1 : 3,37 ve prospěch žen. Nejvyšší incidenci spinálních meningiomů tatáž práce zaznamenala v kategorii 75– 84 let. Maiti et al [17] publikovali ve své studii poměr pohlaví dokonce 1 : 4,42 ve prospěch žen a průměrný věk 56 let. Výsledky z naší databáze výše uvedeným odpovídají. Celkem 81,5 % pa­cientů tvořily ženy, průměrný věk v době operace byl 64 let.

Provedené zahraniční studie potvrzují, že se jedná převážně o intradurální, extramedulární léze [1,2,18–21] vyskytující se zejména v oblast hrudní páteře [1,6,19–24]. Uvedená data potvrzuje i naše série, kde se v rozsahu hrudní páteře vyskytovalo 79 % (n = 73) spinálních meningiomů, zbylých 21 % (n = 19) nádorů se nacházelo v oblasti páteře krční. Zatímco číselné údaje většiny zahraničních publikací jsou námi prezentovaným procentům velmi blízké, kdy Solero et al [1] zaznamenali hrudní uložení tumoru v 83 %, Gezen et al [18] v 72 % a Gottfried et al v 76 % [22] případů, jsou v literatuře dohledatelné i studie jako Hua et al [3], kde výhradně hrudní spinální meningiom představuje pouze 48 % souboru. Rovněž nízké zastoupení extradurální komponenty bylo na základě dostupné literatury očekávané. V naší práci se našlo 5,4 % (n = 5) tumorů lokalizovaných současně extra- i intradurálně. Čísla prezentovaná v podobných pracích korespondují –  K­­ing et al [25] 3 %, Setzer et al [26] 6,3 %. Nicméně i zde nalezme publikace vybočující z průměru. Gezen et al [18] prezentovali 14 %, Cohen-Gadol et al [27] dokonce 17 % zastoupení extradurální komponenty. Podle dostupné literatury je spinální meningiom nejčastěji lokalizován laterálně či ventrolaterálně [1,2,18,24–27]. Přehled literatury dokumentující topografické uložení spinálního meningiomu nabízí ve své práci Bayoumi et al [12].

Výsledná symp­tomatologie spinálního meningiomu vychází obvykle z komprese míchy [2,12]. Setkáváme se hlavně s motorickým a senzorickým deficitem, lokální bolestí či poruchou sfinkterů. Radikulární symp­tomatologie je méně častá. Nezřídka bývá spinální meningiom i zcela bez klinických příznaků. V námi prezentovaném souboru jsme se setkali s poruchou hybnosti u 79 % pa­cientů a se senzorickým deficitem u 70 % pa­cientů. Porucha funkce sfinkterů (10 %) a lokální bolest jako dominující příznak (4 %) se vyskytovaly méně často. Přesto ně­kte­ré recentní práce [15] uvádějí právě lokální bolest jako symp­tom nejčastější, který může rozvoji těžšího neurologického deficitu a konečné dia­gnóze předcházet i o několik let. U 11 % pa­cientů byl tumor asymp­tomatický. Naše výsledky jsou v souladu s jinými pracemi, např. Roux et al [19] prezentovali končetinové oslabení u 80 %, poruchu čití u 67 %, avšak sfinkterovou dysfunkci u 37 % pa­cientů. Srovnání klinické symp­tomatologie jednotlivých souborů ve své práci přehledně prezentují Gottfried et al [22].

Metodou volby pro terapii spinálních meningiomů je jednoznačně chirurgická resekce. Ačkoli existují publikace [23,28] preferující resekci typu Simpson I pro nižší procento recidiv při dlouhodobém sledování pa­cienta, je Simpson II resekce v současnosti stále vnímána jako zlatý standard pro chirurgické řešení spinálního meningiomu, a byla tak výhradním postupem při radikální resekci na našem pracovišti. Při rekurentním průběhu, vyšším WHO gradu či při inkompletní resekci je radioterapie viabilní možností, obzvláště u starších pa­cientů s komorbiditami nebo vícečetnými nálezy [7,29,30]. Pro prognózu a riziko budoucí recidivy tumoru je rozsah resekce naprosto stěžejní. Radikální resekce na našem pracovišti bylo dosaženo v 92,3 % případů. U sedmi pa­cientů souboru byla při iniciálním zákroku provedena subtotální resekce. U šesti z nich nebyla radikální resekce dosažena pro problematickou anatomii a uložení tumoru, u jednoho došlo k opakovanému poklesu elektrofyziologických potenciálů. U čtyř pa­cientů po subtotální resekci se vyskytla recidiva růstu a klinické prezentace tumoru. U dvou ze tří zbylých chyběl dlouhodobý fol­low-up, poslední ze zmíněných absolvoval osm kontrol v průběhu 101 měsíců bez recidivy, a to přesto, že se podle histologického rozboru v jeho případě jednalo o meningiom WHO grade II. Přitom vedle radikality resekce představuje právě histologický WHO grade spinálního meningiomu nejvýznamnější morfologický prediktor rekurentního průběhu onemocnění [31]. S recidivou nádoru jsme se setkali u celkem osmi pa­cientů (8,7 %), z nichž pět podstoupilo aspoň jednu reoperaci. Všech osm uvedených pa­cientů bylo ženského pohlaví. Jejich průměrný věk byl 57 let. Průměrná doba trvání symp­tomatologie byla 6 měsíců. Naše výsledky tak potvrzují údaje ně­kte­rých publikací [23,27], že nižší věk (průměrný věk všech pa­cientů souboru byl 64 let) v době operace znamená vyšší riziko recidivy (tab. 3). Naopak ale vyvrací tvrzení autorů Maiti et al [17], že dalším rizikovým faktorem je mužské pohlaví. Procentuální vyjádření rekurentního průběhu je v souladu s jinými pracemi. Nejčastěji se zastoupení pohybují od 3 [2,24,32] do 16 [33] až 17 % [34]. Peker et al [35] ve své studii sice nedokumentují jedinou recidivu, jejich fol­low-up byl však signifikantně kratší. Právě délka sledování pa­cienta po resekci se zdá být pro četnost recidiv zásadní. To potvrzují i Mirimanoff et al [36], kteří retrospektivně zaznamenali u meningiomů všech lokalizací (spinálních i intrakraniálních) případné recidivy dia­gnostikované po totální resekci po 5, 10 a 15 letech. Procenta pa­cientů bez recidivy v těchto obdobích byla 93, 80 a 68 %. Pouze 8 % souboru však byly spinální meningiomy. Přehled literatury [1,2,17,18,24,26,27, 32–34,37,38] zaznamenávající vztah délky sledování pa­cienta k procentu recidiv přináší tab. 4.

Tab. 4. Srovnání vybrané literatury s delší dobou sledování oproti naší sérii.
Srovnání vybrané literatury s delší dobou sledování oproti naší sérii.

Elementární součástí každé studie hodnotící chirurgické výsledky pracoviště je vždy evaluace klinického stavu pa­cientů po operaci. Podobně jako Maiti et al [17] jsme ke kvantifikaci klinického stavu před operací a po ní využili MMS. Zmíněná práce uvádí jako uspokojivý pooperační výsledek stupeň I a II uvedené škály, kterého se v jejich souboru povedlo dosáhnout u 76 % operovaných. U asymp­tomatických pa­cientů operovaných na našem pracovišti nedošlo ke zhoršení klinického stavu u žádného. Jednoznačné zlepšení, tedy snížení stupně v rámci MMS, bylo zaznamenáno u 70 % symp­tomatických pa­cientů, nicméně u 88 % symp­tomatických pa­cientů došlo ke zlepšení stavu bez vznesené podmínky posunu v rámci uvedené stupnice. Celkem 98 % všech pa­cientů bylo po zákroku klinicky nezměněných či zlepšených. Uspokojivého klinického výsledku při poslední ambulantní kontrole (McCormick I a II) bylo dosaženo u 84 % námi operovaných pa­cientů. U dvou pa­cientů (2 %) série došlo pooperačně ke zhoršení klinického nálezu, přestože u nich nebyla zaznamenána žádná operační či pooperační komplikace. Jeden z dvojice byl sledován pouze po dobu 4 měsíců, k dalším kontrolám se nedostavil, druhý byl pravidelně sledován po dobu 70 měsíců beze změny klasifikace v užité stupnici. Komparaci našich výsledků se zahraničními soubory [1,2,17,18,24,26,27,32–34,37,38] uvádí tab. 4.

Závěr

Spinální meningiomy jsou zpravidla benigní, pomalu rostoucí tumory postihující zejména ženy po 50. roce věku. Tyto léze se nachází především v oblasti hrudní páteře, můžeme se s nimi však setkat v kterékoli spinální etáži. Terapeutickou metodou volby je radikální chirurgická resekce. Cush­­ing a Eisenhart ve své práci [39] z roku 1938 označili úspěšnou operaci spinálního meningiomu za „jeden z nejvíce uspokojivých ze všech operačních výkonů“. O vděčnosti tohoto výkonu svědčí i naše studie, kdy uspokojivého výsledku hodnoceného dle MMS bylo dosaženo u 84 % námi operovaných, 98 % pa­cientů bylo po operaci klinicky zlepšených či nezměněných ve srovnání s předoperačním stavem. Výsledky naší kliniky jsou tak srovnatelné s publikovanými zahraničními sériemi. Ačkoli procento recidiv spinálních meningiomů je relativně nízké, podle dostupné literatury narůstá s délkou klinického sledování pa­cienta. Operovaní tak musí být sledováni dlouhodobě. Opakované klinické kontroly a zobrazovací vyšetření pomocí MR po operaci jsou nezbytné u všech pa­cientů, zejména těch nižšího věku a po subtotální resekci.

Autoři deklarují, že v souvislosti s předmětem studie nemají žádné komerční zájmy.

Redakční rada potvrzuje, že rukopis práce splnil ICMJE kritéria pro publikace zasílané do biomedicínských časopisů.

MUDr. Richard Voldřich

Neurochirurgická a neuroonkologická klinika

1. LF UK a ÚVN Praha

U Vojenské nemocnice 1200/1

169 02 Praha

e-mail: richard.voldrich@uvn.cz

Přijato k recenzi: 15. 7. 2019

Přijato do tisku: 30. 10. 2019


Zdroje

1. Solero CL, Fornari M, Giombini S et al. Spinal meningiomas: review of 174 operated cases. Neurosurgery 1989; 25(2): 153– 160.

2. Levy WJ, Bay J, Dohn D. Spinal cord meningioma. J Neurosurg 1982; 57(6): 804– 812. doi: 10.3171/ jns.1982.57.6.0804.

3. Hua L, Zhu H, Deng J et al. Clinical and prognostic features of spinal meningioma: a thorough analysis from a single neurosurgical center. J Neurooncol 2018; 140(3): 639– 647. doi: 10.1007/ s11060-018-2993-3.

4. Duong LM, McCarthy BJ, McLendon RE et al. Descriptive epidemiology of malignant and nonmalignant primary spinal cord, spinal meninges, and cauda equina tumors, United States, 2004– 2007. Cancer 2012; 118(17): 4220– 4227. doi: 10.1002/ cncr.27390.

5. Helseth A, Mork SJ. Primary intraspinal neoplasms in Norway, 1955 to 1986. A population-based survey of 467 patients. J Neurosurg 1989; 71(6): 842– 845. doi: 10.3171/ jns.1989.71.6.0842.

6. Kshettry VR, Hsieh JK, Ostrom QT et al. Descriptive epidemiology of spinal meningiomas in the United States. Spine (Phila Pa 1976) 2015; 40(15): E886– E889. doi: 10.1097/ BRS.0000000000000974.

7. Westwick HJ, Yuh SJ, Shamji MF. Complication avoidance in the resection of spinal meningiomas. World Neurosurg 2015; 83(4): 627– 634. doi: 10.1016/ Jwneu.2014.12.015.

8. Gilard V, Goia A, Fer­racci FX et al. Spinal meningioma and factors predictive of post-operative deterioration. J Neurooncol 2018; 140(1): 49– 54. doi: 10.1007/ s11060-018-2929-y.

9. Westwick HJ, Shamji MF. Ef­fects of sex on the incidence and prognosis of spinal meningiomas: a surveil­lance, epidemiology, and end results study. J Neurosurg Spine 2015; 23(3): 368– 373. doi: 10.3171/ 2014.12.SPINE14974.

10. Wiemels J, Wrensch M, Claus EB. Epidemiology and etiology of meningioma. J Neurooncol 2010; 99(3): 307– 314. doi: 10.1007/ s11060-010-0386-3.

11. Wigertz A, Lonn S, Mathiesen T et al. Original contribution risk of brain tumors as­sociated with exposure to exogenous female sex hormones. Am J Epidemiol 2006; 164(7): 629– 636. doi: 10.1093/ aje/ kwj254.

12. Bayoumi AB, Laviv Y, Yokus B et al. Proposal of a new radiological clas­sification system for spinal meningiomas as a descriptive tool and surgical guide. Clin Neurol Neurosurg 2017; 162: 118– 126. doi: 10.1016/ j.clineuro.2017.10.001.

13. McCormick PC, Tor­res R, Post KD et al. Intramedul­lary ependymoma of the spinal cord. J Neurosurg 1990; 72: 523– 532. doi: 10.3171/ jns.1990.72.4.0523.

14. Simpson D. The recur­rence of intracranial meningiomas after surgical treatment. J Neurol Neurosurg Psychiatry 1957; 20(1): 22– 39. doi: 10.1136/ jn­np.20.1.22.

15. Moják P, Filip M, Linzer P et al. Intradurálne extramedulárne nádory chrbtice. Cesk Slov Neurol N 2019; 82/ 115(2): 125– 140. doi: 10.14735/ amcsn­n2019125.

16. Namer IJ, Pamir MN, Benli K et al. Spinal meningiomas. Neurochirurgia (Stuttg) 1987; 30(1): 11– 15. doi: 10.1055/ s-2008-1053647.

17. Maiti TK, Guthikonda B, Patra DP et al. Spinal meningiomas: clinicoradiological factors predict­­ing recur­rence and functional outcome. Neurosurg Focus 2016; 41(2): E6. doi: 10.3171/ 2016.5.FOCUS16163.

18. Gezen F, Kahraman S, Çanakci Z et al. Review of 36 cases of spinal cord meningioma. Spine (Phila Pa 1976) 2000; 25(6): 727– 731. doi: 10.1097/ 00007632-200003150-00013.

19. Roux FX, Nataf F, Pinaudeau M et al. Intraspinal meningiomas: review of 54 cases with discus­sion of poor prognosis factors and modern therapeutic management. Surg Neurol 1996; 46(5): 458– 464. doi: 10.1016/ s0090-3019(96)00199-1.

20. Klekamp J, Samii M. Surgical results for spinal meningiomas. Surg Neurol 1999; 52(6): 552– 562. doi: 10.1016/ s0090-3019(99)00153-6.

21. Ravindra VM, Schmidt MH. Management of spinal meningiomas. Neurosurg Clin N Am 2016; 27(2): 195– 205. doi: 10.1016/ j.nec.2015.11.010.

22. Gottfried ON, Gluf W, Quinones-Hinojosa A et al. Spinal meningiomas: surgical management and outcome. Neurosurg Focus 2003; 14(6): e2.

23. Nakamura M, Toyama Y, Chiba K et al. Long-term surgical outcomes of spinal meningiomas. Spine (Phila Pa 1976) 2012; 37(10): E617– E623. doi: 10.1097/ BRS.0b013e31824167f1.

24. Sandalcioglu IE, Bas­siouni H, Mül­ler O et al. Spinal meningiomas: critical review of 131 surgical­ly treated patients. Eur Spine J 2008; 17(8): 1035– 1041. doi: 10.1007/ s00586-008-0685-y.

25. K­­ing AT, Sharr MM, Gul­lan RW et al. Spinal meningiomas: a 20-year review. Br J Neurosurg 1998; 12(6): 521– 526. doi: 10.1080/ 02688699844367.

26. Setzer M, Vatter H, Vrionis FD et al. Management of spinal meningiomas: surgical results and a review of the literature. Neurosurg Focus 2007; 23(4): E14. doi: 10.3171/ FOC-07/ 10/ E14.

27. Cohen-Gadol AA, Zikel OM, Koch CA et al. Spinal meningiomas in patients younger than 50 years of age: a 21-year experience. J Neurosurg 2003; 98 (Suppl 3): 258– 263. doi: 10.3171/ spi.2003.98.3.0258.

28. Yamamuro K, Seichi A, Kimura A et al. Histological Investigation of resected dura mater. Spine (Phila Pa 1976) 2012; 37(22): E1398– E1401. doi: 10.1097/ BRS.0b013e318268c419.

29. Sachdev S, Soltys SG, Tupper L et al. Stereotactic radiosurgery yields long-term control for benign intradural, extramedul­lary spinal tumors. Neurosurgery 2011; 69(3): 533– 539. doi: 10.1227/ NEU.0b013e318218db23.

30. Dodd RL, Ryu MR, Kamnerdsupaphon P et al. CyberKnife radiosurgery for benign intradural extramedul­lary spinal tumors. Neurosurgery 2006; 58(4): 674– 685. doi: 10.1227/ 01.NEU.0000204128.84742.8F.

31. Bar­resi V, Caf­fo M, Tuccari G. Clas­sification of human meningiomas: lights, shadows, and future perspectives. J Neurosci Res 2016; 94(12): 1604– 1612. doi: 10.1002/ jnr.23801.

32. Schal­ler B. Spinal meningioma: relationship between histological subtypes and surgical outcome? J Neurooncol 2005; 75(2): 157– 161. doi: 10.1007/ s11060-005-1469-4.

33. Yoon SH, Chung CK, Jahng TA. Surgical outcome of spinal canal meningiomas. J Korean Neurosurg Soc 2008; 42(4): 300– 304. doi: 10.3340/ jkns.2007.42.4.300.

34. Postalci L, Tugcu B, Gungor A et al. Spinal meningiomas: recur­rence in ventral­ly located individuals on long-term fol­low-up; a review of 46 operated cases. Turk Neurosurg 2011; 21(4): 449– 453. doi: 10.5137/ 1019-5149.JTN .3518-10.2.

35. Peker S, Cerci A, Ozgen S et al. Spinal meningiomas: evaluation of 41 patients. J Neurosurg Sci 2005; 49(1): 7– 11.

36. Mirimanoff RO, Dosoretz DE, Linggood RM et al. Meningioma: analysis of recur­rence and progres­sion fol­low­­ing neurosurgical resection. J Neurosurg 1985; 62(1): 18– 24. doi: 10.3171/ jns.1985.62.1.0018.

37. Boström A, Bürgel U, Reinacher P et al. A less invasive surgical concept for the resection of spinal meningiomas. Acta Neurochir (Wien) 2008; 150(6): 551– 556. doi: 10.1007/ s00701-008-1514-0.

38. Riad H, Knafo S, Segnarbieux F et al. Spinal meningiomas: surgical outcome and literature review. Neurochirurgie 2013; 59(1): 30– 34. doi: 10.1016/ j.neuchi.2012.10.137.

39. Cush­­ing H, Eisenhardt L. Meningiomas. Their clas­sification, regional behaviour, life history, and surgical end results. Bull Med Libr As­soc 1938; 27(2): 185. 

Štítky
Dětská neurologie Neurochirurgie Neurologie

Článek vyšel v časopise

Česká a slovenská neurologie a neurochirurgie

Číslo 6

2019 Číslo 6

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se