100 let české neurologické kliniky Univerzity Karlovy Ladislav Haškovec a založení Kliniky pro choroby nervové Univerzity Karlovy

Souhrn

Ladislav Haškovec byl ústřední zakladatelskou osobností oboru neurologie v českém prostředí. Po tři desetiletí prosazoval neurologii jako samostatnou výukovou i klinickou disciplínu, ale až v roce 1926 dosáhl založení „Kliniky pro choroby nervové“ na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Bylo mu pak dopřáno už jen deset let vedení kliniky. Trvalým motivem jeho dráhy nebyl jen odborný rozvoj, ale také vytrvalý zápas o lůžka, ambulance, laboratoře a personál –⁠ tedy o „infrastrukturu“ oboru. Článek sleduje Haškovcovu cestu od habilitace z neuropatologie v roce 1896 přes budování první neurologické ambulance a oddělení v nemocnici na Františku až k institucionálnímu ukotvení kliniky v bývalém klášteře na Karlově. Na základě archivních pramenů analyzuje okolnosti jejího vzniku, personální zázemí i roli Haškovcových spolupracovníků a žáků. Text se rovněž zabývá otázkou jeho prvenství mezi habilitovanými neurology v českých zemích a zasazuje jeho působení do širšího středoevropského kontextu vývoje moderní neurologie.

Klíčová slova:

Ladislav Haškovec – historie neurologie – Univerzita Karlova – česká neurologická klinika – habilitace – neuropatologie – Rakousko-Uhersko – eugenika

Úvod

V březnu 1940, čtyři roky před svou smrtí, se profesor Ladislav Haškovec (1866–1944) v úvodním zápisu do nově založené pamětní knihy Neurologické kliniky neubránil hořkosti. Ač byl jmenován „prvý docentem a profesorem neuropathologie na české universitě a na tehdejších universitách rakouských“ a navzdory tomu, že od počátku své akademické kariéry věnoval usilovnou snahu rozvoji oboru a zřízení samostatné kliniky pro choroby nervové, domohl se jen „torsa kliniky v chudobinci na Karlově“ (obr. 1). Přeje tedy svému nástupci profesoru Hennerovi, aby se „v brzku dočkal zaslouženého umístění a výstavby kliniky“, kterou provází „přáním všeho zdaru k výchově lékařského dorostu, k systematické práci vědecké a ku blahu nade vše milovaného našeho národa i za čest a slávu českého jména.“

Snad by Ladislav Haškovec dnes měl důvody k optimističtějšímu pohledu. I po sto letech zůstává jeho jméno spojeno nejen s Klinikou pro choroby nervové Univerzity Karlovy, ale nadto se vznikem a dalším rozvojem oboru neurologie v našich zemích.

Mnoho již bylo napsáno o Haškovcově životní dráze a zakladatelské roli pro československou neurologii [1–3], o jeho vědecké a veřejné publikační činnosti i o jeho otcovství časopisu, na jehož stránkách čtete tato slova [4]. Zbývají však nejasnosti: Co z dobových peripetií vzniku kliniky a oboru se dá vztáhnout k dnešku? Měl Haškovec žáky? Jakou roli sehráli v rozvoji české a slovenské neurologie? Byl Haškovec opravdu prvním docentem neurologie v Rakousko-Uhersku? Jak významné byly Haškovcovy další aktivity? K zodpovězení těchto otázek mohou přispět nově nalezené dokumenty a dosud nezveřejněné archivní materiály.

Cesta k neurologii

Ladislav Haškovec (obr. 2) pocházel z početné rodiny, v níž se dbalo na vzdělání dětí. Z devíti sourozenců sedm odmaturovalo, čtyři získali vysokoškolské vzdělání a dva se stali univerzitními profesory –⁠ vedle Ladislava ještě jeho mladší bratr Prokop Miroslav, význačný romanista a literární historik. Ladislav Haškovec absolvoval českou lékařskou fakultu Karlo-Ferdinandovy Univerzity v roce 1891 (tab. 1) a po roční práci na místě nehonorovaného asistenta (neplaceného mladšího lékaře v tehdejším názvosloví) na interní klinice nastoupil od roku 1892 již jako honorovaný asistent na psychiatrické klinice, sídlící tehdy v Ústavu choromyslných v Kateřinské ulici č. 30 [5]. Rozhodujícím okamžikem pro jeho další zaměření se pak stal zimní semestr 1892/1893, kdy absolvoval stipendijní pobyt na klinice Jeana-Martina Charcota (1825–1893) v nemocnici la Salpêtrière v Paříži, jednom z tehdejších světových center moderní neurologie [6]. V roce 1896 se Haškovec –⁠ ještě jako asistent psychiatrické kliniky –⁠ habilitoval z neuropathologie (dobový název pro klinický obor neurologie) s přednáškou „O významu autointoxikace pro choroby nervstva“. Od roku 1897 je ve stavu univerzity veden jako soukromý docent neuropatologie bez příslušnosti k určitému ústavu, udává pouze adresu své praxe –⁠ vůbec první samostatné neurologické ambulance v Čechách –⁠ v centru Prahy, v Perlové ulici č. 10 (později č. 9) [5]. V roce 1906 byl Ladislavu Haškovcovi udělen titul mimořádného profesora a konečně 24. 12. 1919 byl jmenován řádným profesorem neuropatologie na Univerzitě Karlově v Praze [5].

Zápas o klinické zázemí

Vůdčím motivem Haškovcova života v neurologii musel být –⁠ vedle jeho odborných, vědeckých a pedagogických cílů –⁠ dlouhodobý zápas o prostor, personál a lůžka, tedy o podmínky, bez nichž nemůže vzniknout klinika. Právě otázka „kde a na jakých pacientech“ se bude neurologie rozvíjet a učit, byla na české lékařské fakultě v Praze klíčovým problémem. Od letního semestru 1897 začal Haškovec soustavně přednášet a vypisoval výuku neurologie pro studenty lékařské fakulty [7]. Obvykle se jednalo o přednášky ze symptomatologie a diagnostiky nervových chorob a ukázky nemocných s praktickým nácvikem neurologického vyšetření. Haškovcova pedagogika se však dlouho odehrávala „v podnájmu“: střídal různé cizí posluchárny a provizorní prostory, často s tím, že čas a místo výuky budou oznámeny dodatečně, a rovněž přístup k nemocničním lůžkům a laboratořím byl pro nově se emancipující obor minimální [2,7].

První skutečně klinické ukotvení Haškovec získal od listopadu 1905 jako „primární lékař“ v nemocnici milosrdných bratří Na Františku, kde si vymínil samostatné oddělení pro nervové choroby –⁠ první specializované oddělení tohoto typu u nás. Část vybavení pořídil z vlastních prostředků a argumentoval, že nemocniční odlišení nervových chorob je „přirozenou věcí vývoje“ a pedagogickou nutností, nikoli věcně sporným experimentem [2]. Pracoviště zde fungovalo i jako výuková základna (přednášky od 1907), ale bylo zrušeno v roce 1915 v důsledku válečných potřeb. Částečnou náhradou se pak stala možnost využívat prostory laryngologického ústavu v tzv. Kaulichově domě na Karlově náměstí 21 pro neurologickou ambulanci, od roku 1918 i pro serologickou a histologickou laboratoř. V roce 1918 bylo Haškovcovi poprvé přiděleno místo pro placeného asistenta, kterým se stal student medicíny Jan Šebek. Dne 24. 12. 1919 byl pak Haškovec jmenován řádným profesorem neurologie, ale o vlastní lůžkové pracoviště musel dále bojovat [2,5].

K rozhodujícímu obratu došlo až v dubnu 1925, kdy byl Haškovec pověřen vedením lékařské péče pro chudé a nevyléčitelně nemocné v městském chorobinci, sídlícím ve zrušeném augustiniánském klášteře Na Karlově (obr. 3). V přípisu ministerstvu školství z 8. 4. 1925 Haškovec označil získání ústavu za významné obohacení fakulty pro účely bádací a vyučovací. Popsal chorobinec jako budovu se světlými, účelně upravenými místnostmi pro cca 300 nemocných, s převahou nervových a mozkových chorob –⁠ tedy jako vhodnou základnu pro výuku i výzkum, „sám neurologický ústav“ [2,8]. V přípisu z června 1925 detailně specifikoval parametry pracoviště: z 30 místností vyčlenil devět pro klinické pacienty s nervovými chorobami; péči zajišťovalo devět školených ošetřovatelek a dva nehonorovaní asistenti [2,8]. Chyběla posluchárna, laboratoře i místnosti pro ambulance, nicméně Haškovec zde zahájil výuku i rigorózní zkoušky (obr. 3) [7]. V listopadu 1925 Haškovec na výzvu Ministerstva školství vypracoval další návrh zahrnující název nové kliniky i výčet typických diagnóz a demonstračního materiálu (mj. cévní mozkové syndromy, parkinsonské a encefalitické syndromy, různé druhy třesu, kontraktury, neurosyfilis aj.) [2]. Ministerstvo školství následně v lednu 1926 schválilo, aby se oddělení v chorobinci na Karlově nazývalo „Klinikou pro choroby nervové“ a aby ambulance v Kaulichově domě tvořila její součást. Vznik kliniky se ale zpožďoval a provázely jej administrativní nesrovnalosti. Ačkoli byl v té době prof. Haškovec děkanem české lékařské fakulty, profesorský sbor postupoval, jako by ministerský přípis neexistoval, a vzal rozhodnutí Ministerstva na vědomí až 22. 4. 1926 [2]. Tento den lze tedy brát za oficiální datum založení neurologické kliniky.

Radost, kterou Haškovec nepochybně zažíval při otevření vlastní kliniky, byla snižována skutečností, že v chorobinci na Karlově byli přijímáni pouze nemajetní staří nebo chronicky nemocní lidé a nebylo možné hospitalizovat neurologické pacienty dle okamžité potřeby. Haškovce snad mohlo uklidňovat vědomí, že i Charcotovo oddělení vzniklo v pařížském městském chorobinci. Na Karlově ovšem nebylo k dispozici ani místo pro ambulanci kliniky, která musela zůstat v nevyhovujících prostorech Kaulichova domu a laboratoře i výukové prostory byly umístěny v provizorních podmínkách.

Nová naděje svitla, když byly městský chorobinec a starobinec v květnu roku 1929 přestěhovány do nově otevřených moderně vybavených Masarykových domovů v Krči. Tam neurologická klinika nesla odpovědnost za 400lůžkové oddělení [9], jež se ještě později rozšířilo [10]. Vedením oddělení v Krči byl pověřen MUDr. Jan Šebek spolu se střídajícími se mladšími lékaři, často z řad externistů (mezi nimi byli i MUDr. Jiří Šimek, který se pak na osamostatněné neurologické oddělení nemocnice v Krči vrátil jako přednosta od roku 1951, a MUDr. Eliška Klimková-Deutschová, pozdější přednostka neurologické kliniky UK v Plzni) [11]. Ladislav Haškovec na oddělení do Krče docházel jen zřídka [9,12]. Nadále pracoval na Karlově, kde se v prostorách uvolněných po lůžkovém oddělení konečně podařilo zřídit neurologické ambulatorium, histologicko-serologické a chemické laboratoře, knihovnu, posluchárnu, pracovnu, pokoje asistentů a sál s několika klinickými lůžky, na něž byli dováženi vhodní „výukoví“ pacienti z Krče („Na přednášky se dirigovaly případy z Krče. Tito se z počátku velmi často zdráhali dáti se demonstrovati, ale hmotná odměna z ruky profesorovy dovedla změniti situaci, takže později, když se blížila sobota, nestačil jsem v Krči přijímati přihlášky chovanců k cestě na Karlov.“) [9].

Rozvoj výuky neurologie na české lékařské fakultě UK na konci Haškovcovy éry dokládá Seznam přednášek pro letní semestr roku 1936, kde kromě prof. Haškovce a Šebka, kteří vypsali pravidelné přednášky s demonstracemi nemocných, praktikum a neurologický seminář na Klinice pro choroby nervové v chorobinci na Karlově (celkem 7 hodin týdně, plus „Práce samostatné v oboru theoretické a praktické neuropathologie pro pokročilé a doktory lékařství“). Zároveň nabízeli výuku na neurologická témata také prof. Henner a doc. Vítek v posluchárně I. interní kliniky prof. Dr. Hynka (obr. 4). Neurologickou propedeutiku dále vypisovali také prof. Dr. Taussig a doc. Vladimír Haškovec (syn Ladislava Haškovce) na psychiatrické klinice [7].

Ladislav Haškovec stál v čele kliniky dalších deset let až do dovršení 70 let. Ke 30. 6. 1936 se rozhodl odejít na odpočinek, nevyužil tedy možnost prodloužení o „čestný rok“ [2]. Po Haškovcově odchodu zůstalo přednostenské místo jeden rok neobsazeno, jeho předpokládaný následovník prof. Šebek byl pověřen pouze zastupováním. Od 1. 10. 1937 pak byl novým přednostou české neurologické kliniky jmenován prof. Kamil Henner (1895–1967) [2,5].

Prof. Haškovec na kliniku ještě docházel, ale čím dál více jej omezovaly zdravotní problémy (těžká cukrovka, amputace dolní končetiny pro gangrénu). Literárně dále pracoval, avšak nedokončil zamýšlenou učebnici Všeobecná symptomatologie a diagnostika chorob nervových. Manželka zemřela roku 1942 a syn Vladimír byl vězněn nacisty, závěrečné roky Haškovcova života tedy nebyly radostné [2,12].

Pokračování kliniky

Citujme zde dobové zápisy z Pamětní knihy kliniky (se zachováním původního pravopisu) [10]: „Prof. Dr. Kamil Henner převzal inventář kliniky neurologické od posavadního zástupce přednosty, prof. Šebka, na Karlově 30. 9. 1937. Ve školním roce 1937–1938 byla práce kliniky neurologické už značná, ale prostorově roztříštěná. Na Karlově byla oficiální ambulance kliniky a zůstal zde inventář. Druhá, přibližně stejně velká ambulance byla na klinice prof. Hynka, jako dříve, pokud prof. Henner byl nehonor. asistentem pro neurologii na klinice prof. Hynka a vedoucím lékařem tamější skupiny neurologické. Ordinace na klinice prof. Hynka sloužila hlavně nemocným z jednotlivých klinik Všeobecné nemocnice. Ambulance na Karlově sloužila nemocným extramurálním, obsahovala dosavadní kontingent ambulantních pacientů kliniky, dále nemocné zasílané fysikátem hlav. města Prahy. Na Karlově se též děla vyšetření chodících kandidátů přijetí do Masarykových domovů v Krči. Prof. Hynek, jako přednosta I. kliniky chorob vnitřních svěřil péči o ležící nemocné neurologické na své klinice i nadále prof. Hennerovi a jeho žákům, resp. klinice neurologické j. osobě právnické. Tou dobou měli jsme svých lůžek 15–20, mimo to některé nemocné ošetřované společně s internisty. V Masarykových domovech zůstalo dále neurologické oddělení svěřeno péči kliniky neurologické. Byly to pavilony B IV. a B I., polochorobinec na A V. a oddělení mladistvých žen a mužů. Přibližně to bylo kolem 670 pacientů [10].“

Od listopadu 1938 se lůžkové neurologické oddělení ve všeobecné nemocnici přesunulo z interní kliniky prof. Hynka do uvolněných budov dřívější vojenské nemocnice na Karlově náměstí (dnes tam sídlí tzv. divizní oddělení III. interní kliniky VFN a Ústav hematologie a krevní transfuze), kde měla neurologická klinika konečně získat samostatné prostory pro celou svou činnost: „Po příslušných jednáních prof. Hennera s ministerstvem školství, veř. prací a financí, s ředitelstvím Všeobecné nemocnice a j., bylo rozhodnuto konečně, že klinika neurologická se přestěhuje z Karlova též do Všeobecné nemocnice, do příčného traktu budovy bývalé vojenské nemocnice, do nádvorních místností přízemních. Příslušné adaptace byly prováděny o prázdninách a na podzim roku 1939. … Konečně se mohla klinika z Karlova přestěhovati do vojenské nemocnice začátkem ledna 1940. V přízemí zřízeny laboratoře, tmavá místnost pro fysikální léčbu, tři místnosti ambulantní, therapeutický pokoj, čekárna a knihovna [10].“ Ale německá okupace, uzavření českých vysokých škol a další válečné události rozhodly jinak. V lednu 1940 už ve skutečnosti název klinika není aktuální a české neurologické oddělení se z důvodu válečných potřeb v roce 1943 opět vynuceně přesouvá, a to do budovy bývalého zubního ambulatoria na tzv. Křižovatce, v dnešní Viničné ul. č. 9 [13], kde klinika sídlí dodnes (a od května 1945 také v sousední budově bývalého kláštera Sv. Kateřiny). Ale to už je jiný příběh [14].

Personální obsazení Haškovcovy kliniky

Mívá se za to, že Haškovcovou slabinou byl nedostatek spolupracovníků, že –⁠ na rozdíl od svého nástupce Kamila Hennera –⁠ neměl žáky a nevytvořil školu. Situace však není tak jednoznačná. Pro období 1926–1936 se v univerzitním archivu nedochovala klinická agenda, personální obsazení však lze rekonstruovat ze seznamů přednášek a osob Univerzity Karlovy (tab. 2) [5,7]. Je z nich patrné, že navzdory všem prostorovým omezením a těžkostem při získávání honorovaných pracovních míst se lékařský personál Haškovcovy kliniky rozrostl na šest asistentů (3 placené a 3 neplacené) a 3 pomocné vědecké síly (obvykle obsazované studenty lékařské fakulty. Zapojování studentů na místech lékařů tehdy bylo běžnou praxí –⁠ jak s typickým humorem zmiňuje ve svých pamětech prof. Vladimír Vondráček; během 5. ročníku studia roku 1918 začal docházet do Haškovcovy ambulance „jako neplacený zástupce neplaceného zástupce neplaceného asistenta“ a dále píše „Haškovec přicházel skoro denně, když nepřišel, ordinoval jsem sám.“ [12]. Kromě míst přidělených fakultou procházelo Haškovcovou klinikou množství stážistů, kteří byli od roku 1930 zaznamenáváni v „Knize Externistů“, čítající 37 jmen od 1930 do 1937 (obr. 6) [11]. Mnozí z lékařů, kteří prošli klinikou, pokračovali akademickou kariérou, šest se stalo profesory či docenty neurologie (Šebek, Klimková, Černáček, Bena, Šimek, Wiener) a dlouhodobými stážemi na Haškovcově klinice prošli i pozdější známí psychiatři (Skaličková, Apetauer, Vymětal) (tab. 2). V Kášově přehledu se mezi Haškovcovými žáky navíc nachází jméno doc. MUDr. Huberta Procházky [1]. Jiné zdroje však u něj spojení s neurologickou klinikou neuvádějí. V seznamech osob Karlovy Univerzity se MUDr. Hubert Procházka objevuje od roku 1913 do roku 1929 výlučně na klinice psychiatrické, zprvu jako nehonorovaný, později honorovaný asistent a docent psychiatrie a neuropatologie [5].)

Za zmínku stojí vysoké zastoupení žen na Haškovcově klinice (tab. 2, obr. 6). Patřila mezi ně i prof. MUDr. Eliška Klimková-Deutschová (1906–1981), pozdější přednostka Neurologické kliniky LF UK v Plzni (v knize externistů pod dívčím jménem MUDr. Ella Folkmannová) či profesorka psychiatrie MUDr. Olga Skaličková (1906–1969) [5,11].

Jádrem kontinuity kliniky byl MUDr. Jan Šebek (1895–1959), který získal asistentské místo již v červenci 1918 ještě jako medik (promoval 1920) a na klinice působil i jako docent (1927) a mimořádný profesor (1933) [5]. Po Haškovcově odchodu do penze v roce 1936 byl považován za jeho přirozeného nástupce, ale byl pověřen pouze zastupováním a novým přednostou byl v roce 1937 jmenován stejně starý Kamil Henner, v té době rovněž profesor. Rozhodly Hennerovy kvality odborné a vědecké, ale zřejmě i silnější podpora z profesorského sboru fakulty [2,12]. Prof. Šebek odchází z kliniky do soukromé praxe a v roce 1952 se stává přednostou nově ustavené neurologické kliniky nemocnice na Královských Vinohradech [2]. Jinak se však po příchodu nového přednosty personální složení kliniky zásadněji nezměnilo. Na místech honorovaných asistentů zůstali MUDr. Šarič a MUDr. Černáček, k nim přibyl MUDr. Václav Piťha, na nehonorovaných asistentských místech zůstali MUDr. Bena a MUDr. Vinařová a teprve postupně přicházeli další Hennerovi budoucí spolupracovníci [5,10].

Ladislav Haškovec, první docent neurologie

Traduje se, že Ladislav Haškovec byl prvním docentem neuropatologie v českých zemích a v celém Rakousku-Uhersku [3,12]. Nyní tento údaj vidíme i v Haškovcově vlastním zápisu do pamětní knihy Neurologické kliniky (obr. 1) [10]. Ačkoli není třeba o této informaci pochybovat, bude vhodné ověřit ji jednou provždy i v příslušných archivech.

Seznam osob UK potvrzuje, že MUDr. Ladislav Haškovec byl habilitován z neuropatologie skutečně jako první na české Karlo-Ferdinandově univerzitě (dne 21. 8. 1896) [5]. Nejbližším dalším habilitovaným byl MUDr. Antonín Heveroch (20. 12. 1899), ale u něj je na prvém místě uveden habilitační obor psychiatrie. Dalšími lékaři habilitovanými čistě z neuropatologie byli až MUDr. Kamil Henner (15. 6. 1927) a MUDr. Jan Šebek (17. 12. 1927).

Fakt, že Haškovec byl habilitován z neuropatologie jako ze samostatného oboru, je třeba zdůraznit. Neurologie se totiž v druhé polovině 19. století formovala především na půdě vnitřního lékařství a psychiatrie. Jako podobor interny ji chápal Josef Thomayer (1853–1927), který sám též stážoval na Charcotově klinice a vedl k neurologii i své žáky, z nichž se neurologii věnovali (aniž by však usilovali o habilitaci v tomto oboru) zejména Josef Pelnář (1872–1964) a Ladislav Syllaba (1868–1930). Ten se pak stal mentorem Kamila Hennera a umožnil vznik neurologického oddělení v rámci své kliniky. Na psychiatrické klinice německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze zase figuruje Arnold Pick (1851–1924), jehož následovníci vesměs získávali titul Privatdozent für Psychiatrie und Nervenkrankheiten [15].

V Praze je tedy vše jasné, ale zbývá zjistit, jak to bylo s habilitacemi z neurologie nebo neuropatologie v dalších zemích císařství. Před lety jsem se ptal přednostů několika rakouských neurologických klinik na první habilitované neurology na jejich univerzitách. Haškovcovo jméno přijímali zdvořile, ale zdrženlivě, a uváděli jména rakouských průkopníků oboru, kteří podle jejich názoru byli habilitováni dříve. V archivu vídeňské univerzity se v digitalizovaném přehledu akademických hodností pro roky 1872–1895 nacházejí čtyři nositelé titulu soukromého docenta v neuropatologii nebo odpovídajícím oboru [16], další tři jména byla nalezena v jiných zdrojích [17–19] (tab. 3). Haškovec zřejmě většinu z nich znal, některé možná i osobně. Důvodem, proč jejich docentury nebral v úvahu, může být skutečnost, že nepraktikovali klinickou neurologii. Odborný a vědecký zájem Freuda a Wagnera-Jauregga se zaměřoval na pomezí psychiatrie, Rosenthal, Obersteiner, Schaffer a Redlich byli známí především jako výzkumníci v experimentální neurofyziologii, neuroanatomii, neuropatologii a histologii [16,19–21]. Emil Redlich (1866–1930) se ovšem také zasloužil o osamostatnění neurologie od psychiatrie na vídeňské univerzitě. Ernö Jendrassik (1858–1921) sehrál podobnou úlohu na univerzitě v Budapešti [17], ale byl původně internista a jeho habilitace v neurologii (stejně jako Schafferova) není dohledatelná v univerzitních archivech a vyplývá jen ze sekundárních zdrojů, možná i proto, že systém akademických hodností v Uhersku byl odlišný od zbytku monarchie [18].

Ladislavu Haškovcovi tedy v každém případě po právu přísluší označení prvním docentem neurologie v českých zemích. Nepochybné je i to, že spolu s Redlichem a Jendrassikem patřil mezi průkopníky neurologie jako samostatného klinického oboru v Rakousku-Uhersku.

Zbývá zodpovědět otázku, zda je neuropatologie totéž, co dnešní neurologie. Jasnou odpověď přináší nedatovaný zápis v pamětní knize kliniky z jara 1938, ověřitelný v archivu Karlovy univerzity [22,23]: „Na návrh prof. Hennera v profesorském sboru byl změněn i oficiálně název našeho oboru vědního na neurologie místo dřívějšího neuropathologie. Tato změna byla schválena ministerstvem. Posavadní název neuropathologie byl opuštěn pro těžkopádnost a nelogičnost názvu [10].

Zahraniční publikace a mezinárodní kontakty

Ladislav Haškovec byl korespondujícím členem řady zahraničních lékařských společností [24] (obr. 7) a jeho jméno se objevuje v záznamech z jejich jednání. V listopadu 1901 referoval na zasedání Société de Neurologie de Paris o klinickém obrazu motorického neklidu, téhož roku publikoval článek „L’akathisie“ v pařížské Revue neurologique [25] a v roce 1903 se k tématu vrátil další prací [26]. Dodnes se Haškovcovo jméno občas objeví v literárních referencích právě ve spojení s akatizií [27]. Publikoval i v německojazyčných periodikách a sbornících, například k problematice obsesí [28] či o eugenickém hnutí [29]. Udržoval hojné osobní styky se zahraničními kolegy, s nimiž se znal z Paříže nebo z mezinárodních konferencí (obr. 8). Archivně doložený je dlouhodobý kontakt s estonským neurologem a neurochirurgem Ludvigem Puuseppem (1875–1942), spoluzakladatelem světové neurochirurgie. V osobním fondu L. Puuseppa je evidováno šest dopisů Ladislava Haškovce z let 1906–1936 (ve francouzštině) [30] a také máme doklad o Puuseppově osobní návštěvě u Haškovce na Karlově (obr. 9). Haškovcova neurologická klinika tedy nebyla izolovaným pracovištěm, nýbrž součástí širší evropské odborné sítě první třetiny 20. století.

Veřejné aktivity

Další Haškovcovy odborné, veřejné a společenské aktivity překračovaly úzký oborový zájem. Významným nástrojem komunikace v neurologii i dalších oborech mu byl časopis Revue v neurologii a psychiatrii, který sám založil a od roku 1904 do roku 1923 vydával vlastním nákladem, později též za podpory Ministerstva školství a národní osvěty. Názvy Revue se zvláště v prvních letech často měnily a odrážely šíři Haškovcova záběru zahrnujícího i veřejnou hygienu, sociální lékařství a eugeniku (tab. 4) [31]. Vlastním nákladem vydával také „Lidové rozpravy lékařské“, popularizační edici zaměřenou na informování laické veřejnosti v duchu dobových trendů zdravotnické osvěty. Byl zakladatelem a čestným členem České eugenické společnosti, zakladatelem Společnosti pro potírání chorob pohlavních a aktivním členem řady dalších odborných společností a nejrůznějších spolků (obr. 10).

Zvláštní poznámku si zaslouží Haškovcův zájem o eugeniku. Kromě hledání způsobů, jak ozdravit populaci a zabránit šíření závažných onemocnění, přesahovala Haškovcova motivace dobové trendy a je vlastně překvapivě aktuální i s ohledem na dnešní pojetí genetických a epigenetických faktorů: „Na klinice Charcotově byla to především heredita, po které se v etiologii vždy co nejbedlivěji pátralo. Důležitý moment heredity v etiologii chorob nervových ale nesmí nás odvraceti i od jiných příčin souběžných neb dokonce hlavních. Charcot připouštěl tzv. agents provocateurs (infekční nemoci, trauma, nachlazení atd.), ale heredita byla mu momentem vůdčím [6].“

Závěr

Životní cíl, vybudování neurologické kliniky, se Ladislavu Haškovcovi splnil příliš pozdě a v podobě, která neodpovídala jeho představám. Nepodařilo se mu získat pro kliniku vlastní budovu plně odpovídající potřebám lůžkové a ambulantní péče i výuky oboru. Nebylo mu dopřáno dožít se úspěchů svých žáků a poválečného rozvoje neurologie. Přesto mu patří všeobecné uznání nejen jako zakladateli první samostatné neurologické kliniky, ale především za vznik a rozvoj neurologie jako samostatného oboru v Československu. Opět nezbývá než citovat prof. Kamila Hennera: „Haškovcovo jméno bude proto vyslovovati český neurolog s procítěnou úctou a vděčností [32]“.

Poděkování

Autor děkuje za cenné podněty k tématu následujícím osobám: plk. v. v. Mgr. Radek Galaš, ředitel Muzea Policie České republiky; Ing. Ladislav Haškovec; Ing. Zbyněk Haškovec; Anastazie Kopřivová; JUDr. Mgr. Iveta Valová, Muzeum Policie České republiky.

 

Konflikt zájmů

Autoři deklarují, že v souvislosti s předmětem studie

nemají žádný konflikt zájmů.